Měření tepla je v poslední době stále více medializovaná záležitost. Na základě vyhlášky č. 237/2014, která mění vyhlášku 194/2007 došlo k upřesnění způsobu měření tepla v rámci objektů s centralizovaným zdrojem tepla. Na této stránce se pokusíme vysvětlit, jak správně měřit teplo v určitých typech objektů a jaké jsou technické možnosti.

     Nově je zcela přesně definováno, jakým typem měřidla lze měřit teplo (nebo chlad) v rámci jednoho objektu s centrálním zdrojem tepla (nebo chladu). Vše záleží na způsobu rozvodu tepla (nebo chladu) a na tom, na kolika místech rozvod tepla (nebo chladu) vstupuje (a vystupuje) do konkrétní bytové nebo nebytové jednotky.

Objekty s jedním vstupem a výstupem tepla do jednotky

     Příkladem tohoto typu objektu jsou především moderní obytné nebo komerční budovy s centrálním rozvodem tepla a se samostatnými odbočkami pro jednotlivé jednotky.

Povolené typy měřidel jsou: Kalorimetry

Objekty s více vstupy a výstupy tepla do jednotky

     Typickým příkladem tohoto typu objektu je panelový nebo zděný dům, postavený v minulém století. Tehdy se téměř vždy stavěly vícepatrové domy s několika svislýni stoupačkami topení, na které jsou napojeny jednotlivé radiátory. Běžně tak jedním bytem nebo nebytovou jednotkou procházejí tři nebo více stoupacích větví topení. Rozvody topení tedy vstupují a vystupují ve více místech.

Povolené typy měřidel jsou: ITN (indikátory topných nákladů), Teplotní senzory (denostupňová metoda) a Měřidla na zpětném rozvodu radiátoru (modifikovaná denostupňová metoda od společnosti VIPA)

TYPY MĚŘIDEL TEPLA 

Kalorimetr 

     Kalorimetr (nebo také kompaktní měřič tepla) je technické zařízení sloužící k přímému měření spotřeby tepla, které je distribuováno pomocí nosného media (kapaliny). Výpočet spotřeby tepla je založen na kalorimetrické rovnici. Technicky se kalorimetr  skládá z průtokoměru a dvou kalibrovaných teploměrů. Zařízení měří průtok topné vody a teplotu topné vody na vstupu a výstupu do vytápěného objektu. Díky rozdílům teplot topného media na vstupu a výstupu a množství protečeného topného media lze matematicky přesně spočítat, kolik tepla topné medium předalo do měřené jednotky. Měření pomocí kalorimetru samo o sobě je nejpřesnější metodou měření spotřeby tepla, náměr uvedený na kalorimetru však nezohledňuje prostupy tepla z okolních místností nebo ztráty tepla, které uniká do okolních nevytápěných místností skrz stěny. V rámci bytových objektů se většinou naměřená hodnota vynásobí koeficientem, který zohledňuje polohu bytu v rámci domu. Kalorimetr je z pohledu zákona o metrologii tzv. stanoveným měřidlem a vztahuje se na něj zákon o metrologii. Platnost ověření funkce kalorimetru je aktuálně 4 roky. Kalorimetr je prakticky jediným měřidlem, které měří skutečné teplo dodané do bytu (jednotky).

Teplotní senzor

     Teplotní senzor je vlastně přesně kalibrovaný teploměr, který v pravidelných intervalech zaznamenává teplotní hodnoty měřeného prostoru. Používá se pro deňostupňovou (nebo-li gradenovou) metodu měření tepla. V rámci jednoho objektu se instaluje stejný typ teplotních senzorů do měřených místností a to vždy do stejné výšky (například 30 cm pod strop). Podružně se ještě instaluje venkovní teploměr na severní stranu objektu (snímá venkovní teplotu) a teploměr na vstup topné vody (dle naměřené teploty se určuje začátek a konec topné sezony). Princip měření je postaven na zjišťování teploty v měřené místnosti bez ohledu na to, jak se teplo do místnosti dostalo (je prakticky jedno, zda radiátorem, podlahovým topením, prostupem stěnami či jinak). Rozdělení celkových nákladů na vytápění se pak provádí podle dosahované teploty v měřených místnostech. Na místnosti s nižší naměřenou teplotou připadají nižší náklady na vytápění než na místnost s vyšší naměřenou teplotou.

     Teplotní senzory se dají díky svému principu použít na rozúčtování nákladů na vytápění i v budovách,  kde jsou jiné metody nepoužitelné. Jde například o budovy s krytalovým topením (stropní a stěnové topení) a o budovy, kde je k vytápění použito částečně podlahové topení, místy doplněné o radiátory. V tomto druhé případě musí jít o budovy s více vstupy tepla do jednotky.

     Teplotní sensot není stanoveným měřidlem z pohledu zákona o metrologii, nemusí se tedy pravidelně v určených intervalech měnit nebo ověřovat. Výměna nebo repase teplotního sensoru je závislá pouze na životnosti použité baterie.

     V současnosti nabízíme teplotní senzory Kaden a Softlink.

Indikátor topných nákladů

     Indikátor topných nákladů je v současné době asi nejpoužívanějším typem měřidla. Montuje se na radiátory a je vybaven v drtivé většině případů dvěma teploměry. První teploměr je obrácen směrem k radiátoru a měří teplotu topného tělesa. Druhý teploměr je nasměrován do místnosti a měří teplotu vzduchu místnosti. Elektronika indikátoru neustále porovnává tyto dvě naměřené teploty a na základěrozdílů mezi nimi generuje "dílky". Jde o naměřené jednotky bez přímého vztahu k žádné fyzikální veličině (výkon, teplota atp.). Počet generovaných dílků je odlišný od typu měřidla, v rámci jednoho objektu nelze tedy kombinovat rozdílné typy indikátorů. Pro výpočet tepla je nezbytné naměřené dílky vynásobit výkonem radiátoru a dalšími koeficienty, které zohledňují polohu měřené místnosti v rámci  jednoho objektu.

Ke stažení:

Vyhláška 237 / 2014

Vyhláška 194 / 2007